Nikouška - podle PP Brita, jsem si pořídila v roce 1995.Byl to můj vysněnej labrador.

 Nikoušek byl rodinný pes a to doslova. Obě mé mateřské dovolené prožil se mnou. K dětem byl nesmírně trpělivý, jak už labradoří bývají.

Několik let jsem pracovala na benzince a Nick tam býval se mnou. Sice by "mouše neublížil", ale tenkrát labradory lidi moc neznali, takže budil docela respekt. Krom toho nám vyrostl 63 cm, takže to byl trošku obřík. Tím pádem jsme na výstavy nemohli, ale složili jsme alespoň nejnižší loveckou zkoušku - zkoušku vloh.

Nick neměl nejlehčí život. Od mládí trpěl úpornou alergií a každou chvíli si  rozdrbal kůži do krve. Vyzkoušeli jsme kde co. Vařila jsem mu kuřátko s rýží, zkoušeli jsme dietní granule, ale nakonec mu zabral jenom Prednison - hormonální lék. Brzy se u něj objevila epilepsie, jeho první záchvat mě opravdu vyděsil. 

Když to byl už pán v letech, epilepsie zmizela, ale objevily se problémy s chůzí. Začaly mu srůstat bederní obratle a on nám často padal ze schodů. Žijeme v paneláku, ale z každé strany domu máme venkovní schody. Tak jsme ho začali ze schodů nosit. Manžel to zvládal sám, ale já jsem vždycky musela poprosit souseda, aby mi s půlkou psa pomohl. Spousta lidí se nám divila,"proč že ho nedáme utratit". Ale ono se to lehko radí, že?

Nikoušek byl báječný pes, nikdy na něj nezapomeneme.